Články

Články > Článok


Terchovská hrebeňovka pokračovanie

chata-terchova.sknemá hodnotenie0 komentárov

Terchovská hrebeňovka pokračovanie

Ráno dáme klasicky snídani de luxe a vyrážíme do centra Terchové na autobus, ten nás odveze směr Terchová- Šípková na zastávku Vyšní Repáňovia. Od tud už stoupáme vzhůru, spevněnou cestou k osadě u Marunov. Po pul hodince cesty širokým otevřeným údolím, kde se prolínají malá políčka a ovocné stromy s loukami a vše je v objetí lesů lemované obzorem překrásných vrcholu Malé Fatry.
Pan Marun si uměl vybrat. Pár původních, ale i nových dřevěniček, bez zbytečných betonu a teras, vyvolávají pocit ztělesněného klidu. Stará dřevěná zvonice je až gýčově krásná, vystavená pohledum ze všech stran.
Od tud se vydáváme po zelené turistické značce, nezpevněnou lesní cestou, jak jinak, opět do kopce, na hřeben Kysuckej Vrchoviny.
Směřujeme na Kováčku. Je nám jasné, Kysucká Vrchovinka nezústane nic dlužná pestrosti těchto dní. Cesta vede lesem, kde i člověk bez větší fantazie nemá problém představit si lestní skřítky a domečky v mechu a kapradí. Tady je i vzduch zelený, ale to je zelená, která až tepe. Jemně chvěje teplým letním vzduchem a všude je klid.
Na Kováčke odbočujeme ze zelené na modrou směr Kubínská Hoľa.
V porovnání s Malofatranským hřebenem, je tato cesta zenová.
Žádné velké vrcholy. Žádné nahoru-dolu. Je to plynulé stoupání, sem tam se připomene nějaký kopček, ale pokud někdo čeká, v naději nebo strachu ,vrcholové výzvy předešlých dnů, tak se nedočkal.
Postupujeme, každý svým tempem na Kýčerku. Milý lesní rozcesník, kde se seskupíme. Proběhne malá degustace mladé čečinky jehličnatých stromku. Paľko je hlavní zásobovač. Taky se tady mohlo potvrdit, že první budou poslední, nebo Miro, který nabral hvězdnou světelnou rychlost, přeběhl střemhlav po žluté rovně, takže tak za hodinku by se vrátil zpátky do Šípkové. Jsme kamoši, tak jsme ho zadrželi a přesunuli jeho energetické přetlaky správným směrem.
Dál pokračujeme lůčními chodníčky, které se linou mezi keříky borůvek, na kterých už jsou červené kuličky. Potkáváme tři turisty, kteří budou na delší dobu i jediní lidé, které na této trase potkáme.
Delší pauzu, svačinkovou, si dáváme na Javorinke. Tady se dá odbočit na zelenou a sejít dolu do Zázrivej, ale nás čeká cesta dál na Okrúhlicu.
Na Okrúhlici se dalo odbočit po zelené doleva na Oravskou Lesnou, ale my jsme šli pořád rovně do sedla Hoľa, kde jsme křižovali asfaltovou cestu. Už byl čas, trochu si šlápnout do kopečka, tak jsme začali stoupat lesem na Paráč 1325 m.
Někdo to šel jak o závod s časem, Katka si držela svůj standart – to nejlepší na konec – a vychutnávala si klid, Veronička s Markem fotili floru, aby si rozšířili botanické obzory, jednoduše, každý poslouchal svoje sám sebe.
Ale na Paráči jsme dali pivko a lehárko všichni.
Pokračovali jsme na Prislopec a tady si došli na svoje všichni obdivovatelé krásných výhledu, protože výhled na Tatry, je prostě výhled na Tatry.
Skupinka se nám už značně roztrhala. Někdo od radosti běží, někdo vykládá, někdo jen jde, ale všichni si to užíváme. Nejsme stejní a v podstatě se ani všichni neznáme, ale jsme tak nějak v symbióze, ať už k sobě navzájem, nebo k prosté kráse, kterou procházíme.
Další, kratší ,,sběrnou,, pauzičku jsem dali na Vasiľovskej Holi. Je tam vrchol lyžařských vleku od Ski Zábava, takže jsme tady celkem pochopitelně potkali i pár rodinek s dětmi. Celkem tu profukuje a mě stoupá adrenalín, nebo se připravuju na Minčol. Nevěřím, že by dnešní den byl jenom tak easy. Vzhledem k tomu, jak se rozdrobili po trase, z Vasiľvoskej Holi vyrážíme v 6 lidech. Cesta vede po modré a klikatí se lesem do kopce. Cestička se roztancovává, nebo hledá místa mezi promočenou zemí a sem tam i oběhne nějaký ten padlý strom.
Ale očekávaný stupáček se nekoná. Jedeme po spíše po vrstevnici do leva. Je to fajn. Je to úsek, kde je radost se ztratit. Člověk má totiž pocit, že i když sejde z cesty, na konec příjde tam, kam chce. Což se i večer potvrdilo, nebo snad každá naše skupinka, to prošla jinudy.
My rychlostí postižení čelňáci, jsme už ale na vrcholu Kubínskej Hoľi. Je to super. Počasí pořád přeje. Samozřejmě na vrcholu pofukuje. Tomáško vytipoval místo a už ležíme pod smrčky. Ležet takto pod smrčkem, opřený o kamaráda, nebo v případě Lenky o Tomáška, vyzuté boty, v ruce pivko, co kluci vynesli v batohu, s výhledem na neuvěřitelné kopce, je fantastické. Je to něco, co se nedá zažit, když se člověk vyveze lanovkou, je to ta odměna, co nám dá naše tělo i ten kopec, na kterém ležíme.
Výhled je nenormální, kopce a kopčiska, hory a skály. V tomto směru opravdu neskromná krajina. Obzor zaklincovaný Tatrami. Pauza je přímo úměrná počtu vrcholu před námi. Tomáš to bere od leva do prava a zase zpět. Ale i toto musí skončit, nebo hlad je potvora a od večeře a sprchy nás dělí asi 600 m. Nejdříve nezpevněnou cestou a potom prudce po mezi dolu k horskému hotelu Kubínská Hoľa.
Tady se všichni ubytováváme. Hodit batoh na pokoj, zjistit, s kým dnes spím – sranda – a už sedíme dole v jídelně. Pan hoteliér je jak vystřihnutej z časupisu Květy rok 1984. Všechno je parádní, aspoň nemáme tak přímou konfrontaci s dnešním světem.
Hrajeme karty , smějeme se, pijeme a povídáme.
A je tady naše společné poslední ráno. Venku jemně poprchá, takže i počasí dostálo pestrosti tohoto výletu a aspoň ten poslední den přestalo být trapně krásně.
Ale když začínáme stoupat po té samé cestě, kterou jsme den před tím sestupovali k hotelu,už neprší. Rozdíl je v tom, že výhledy se přikryli oparem, který pohltil i nás. Zas ty moje oblíbené ranní nástupy do kopce.
Ale co je Minčol 1396 m proti Stohu. Přeběhnem ho levou zadní a už začínáme klesat po červené do Zázrivej. Je to taková lesní cesta, kterou zná každý, kdo chodí na houby. Jednoduše klesáme krásným lesem až na Hlásnu skalku. Pod ní se rozprostírají louky, na kterých je hřích nepoležet. Vylihujeme a kukáme na Rozsutce, Stoh, Osnicu. Neuvěřitelné, že jsme tam před dvěma dny byli. A potom už to jde dolu z kopce. Přes louky, osady a samoty , po cestě okolo zázrivského družstva až do Zázrivej-ústredie. V obci před kostelem se dáváme doleva směr Petrová, najdeme červené turistické značky, patřící trase směr Terchová, ale jsou zastříkané a to dává tušit, že něco přijde. A přišlo. Na louce plné pampelišek, naše čelní skupinka zasedla, nebo čekáme na ostatní, ale čas ubíhá a nikdo nikde. Po navázání telefonického spojení, zjišťujeme, že je po trase jednoduše nepustil pan majitel a tak musí jít směr Těrchová po asfaltové cestě.
I nás se dostane té cti a sám pan majitel, který má asi 25 roků, za námi vyjede na terénní motorce, aby nám udělal tytyty a upozornil nás, že jen díky jeho citlivé povaze, nás ještě pro tentokrát nechá přejít, přes jeho louku. Pak odjel zpátky na Southfork.
My vyvolení přejdeme lesíkem až k asfaltové cestě mezi Těrchovou a Zázrivou a počkáme na ty, kteří museli jít po silnici.
Opět začíná poprchat a nad námi se začínají stahovat mraky, takže už není na co čekat. Jdeme kousek 200m po silnici směr Terchová a potom odbočujeme doleva na louky, mimo původního plánu, kdy jsme chtěli sejít až do osady pod Rozsutec, volíme alternativu, že přecházíme přes luční kopce a ve výhledu už máme kolibu Syrex.
Přímou čarou scházíme, projdeme ještě kolem ohrad, kde se pasou koně, kozičky a jiná zvířátka, která dokreslují atmosféru koliby.
A už jenom přeběhneme přes silnici a Syrex je náš. Parádní houbová polévka, halušky a pirohy. Trochu nás tlačí čas, nebo chceme využít autobus, abychom se přepravili k Tomášovu domu a nemuseli jít 4km po silnici.
Po jídle a za jemného poprchání jsme dali z posledních sil běžecký výkon na autobusovou zastávku. No a vzhledem k luxusní poloze Tomášovho příbytku, jsme vysedli rovnou před domem.
Potom už jenom vyčurat, napit, rozloučit, naházet věci do auta a vydat se na cestu za našima blízkýma, které po těch 4 dnes tak šťastni uvidíme.
Pokud jste tento článek dočetli až sem, tak si to vážím. Děkuji i za toleranci jazyka česko-slovenské vzájemnosti. Slunce v duši :-) M


Fotogaléria k článku

PRIDAŤ NOVÝ KOMENTÁR

Ohodnoťte článok alebo pridajte komentár.

Pozn. 5 je najlepšie hodnotenie.
*Komentár